Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa

Kniha Odsouzení i upálení Mistra Jana Husa Vážení čtenáři,

je mi velikou ctí se s vámi podělit o unikátní historickou knihu, která by neměla chybět u žádného člověka, natož u křesťana.

Jedná se o jedinečnou výpověď pozdějšího přítele samotného Mistra Jana Husa, který nejenomže byl vyzyvatelem k cestě Mistra Jana Husa do Kostnice, ale také očitým svědkem jeho pobytu v Kostnici, koncilu, věznění, ale i samotného upálení.

Jako zajímavé považuji nikoliv jenom působivé vyprávění Pogyuse z cesty a pobytu v Kostnici, ale hlavně přímou řeč samotného Mistra Jana Husa a všech přítomných na koncilu. Byl jsem mile překvapen duchem, který byl přítomen v celém konání Mistra Jana Husa, jeho moudrostí a neutuchající nezvratnou vírou, a jistě i poučen o všech okolnostech odsouzení.

Dovolte mi krátkou ukázku z knihy a také možnost stažení celé knihy ve formátu Pdf, včetně upravené verze pro tisk.


Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa, líčí očitý svědek POGIUS

Královské Vinohrady, Nakladatel František Horálek, knihkupec v Národním domě. 1900.

Ukázka z knihy:

„Předně,

« odvětil Čech, » jsem obviňován, že nevěřím v proměnu hostie a v tu nevěřím vším právem, poněvadž ji nechápu. Neboť po zdravém rozumu nelze za to míti, aby kousek těsta, uhnětený z mouky a vody a na slunci usušený, stal se pak tělem, v němž by proudila svátá krev, a to pouze a jedině žehnáním kněze, načež prý tělo a krev Kristova skutečně přítomné se požívají na odpuštění našich nepravostí. Učení toto příčí se mi a nemůže tím nic jiného býti míněno, než podobenství, jako „to znamená tělo mé a to znamená krev mou", kteréž učení také mnozí církevní otcové schválili a po šest set let za platné uznávali, pokud primát římský jinak nevykládal a s ním zároveň všichni, kteříž vyšli z jeho školy.

Ani na koncilu jerusalemském, ani na nicejském nebylo řeči o skutečné proměně hostie, nýbrž jednalo se pouze o užívání jí místo chleba kvašeného. A jakož nikdo nemůže z vína nebo vody učiniti krev, rovněž tak i nemožno z kousku těsta učiniti tělo; a přiosobovati si moc takovou, jest hříšné, bezbožné, opovržlivé a nikde písmem svátým neodůvodněné.

Pokud se mi tudíž nedokáže svátým písmem, že bloudím, potud setrvám v odporu; neboť písmo sv. praví: „I vzal chléb, díky činil, lámal a dával svým etc., pak vzal nádobu, díky činil a dal svým s napomenutím, aby všichni z ní pili“ Jest tudíž zřejmo, že večeře Páně byla podávána podobojí a nikoli pod jednou spůsobou, což evangeličtí letopisci Matouš 26, Marek 14, Lukáš 22 a Pavel ku Korintským v 11. kap. 23. a 24. v. dosvědčují. Kdo lépe ví, dokaž před tímto shromážděním."

„Za druhé:

Jsem obžalován, že nevěřím v papeže a jeho neomylnost u věcech víry, taktéž že přímluva svatých jest mi malou útěchou aneb nižádnou. Že jsem tak učil, přiznávám se; neboť jak může člověk, když jest papežem, býti neomylným, maje již od narození tytéž vady co ostatní lidé, a mýlit i se, jest takřka prvotním hříchem. Což nestojí v písmě svatém: „Nikdo není dokonalým mimo Boha!“ Neomylným býti, jest však tolik, jako býti dokonalým a nikdy se nemýliti; pokud jsme však lidmi, podléháme chybám, což vůbec přiznati musíme.

Jest a zůstane tudíž zřejmou a těžkou šalbou všech křesťanů takovéto hrdé a domýšlivé učení, že by někdo, jehož žena porodila, mohl býti Bohu rovný a neomylný; zvláště an žádný člověk není tak pevný, že by se mu toho, co dnes spáchal, opět zítra nesželelo. Taktéž není nikomu dána moc, člověka, a byť i sebe chvalněji žil, učiniti svátým, kteréž právo papežové již po kolik století samozvaně si osobují. Vždyť jest psáno v písmě svatém: „Nikdo není svátým, kromě já sám; tvůj Bůh!“ A kdyby i toto nestálo v písmě, nechť se jen každý sám sebe zeptá, jak daleko žije vzdálen svatých, jestli co den i hodinu v srdci jeho nevznikají myšlénky a náklonnosti, a zdali vše toto zlé vždy potlačil, zdali si, jsa spravedliv a ne marnivým, nemusí vložiti ruku na srdce a říci: „Jsemť velkým hříšníkem.“ Pokud této pravdy stává, potud se musí učiti a věřiti, že nikdo není svátým před Pánem, a že vzývání svatých nespomáhá, nýbrž že jest pouhým žvaněním.

Bůh jest duch, a kdo se k němu modlí, musí jej vzývati v duchu a v pravdě, jak ale mohu ho v pravdě vzývati, když žádám třetího o přímluvu? On jest otcem všech a jeho srdce jest ku každému stejně laskavo; nenít nikomu bližším neb vzdálenějším a před ním jsme a zůstaneme všichni hliněnými nádobami, jež se dnes utvoří a zítra rozpadnou v střepy a jež pro formu svou nemohou vyžadovati přednosti jedna před druhou. Toť by asi bylo tak, jako kdybych řekl: Nemám té smělosti, sám s otcem mluviti, ty, jenž se nazýváš svatým, učiň tak za mne.

A konečně, kdo bude v nebi nejvznešenějším a kdo nejnižším? Kdož ví? Komu se kdy cos podobného zjevilo? A tudíž pravím ještě jednou, pokud jsme všichni zplozeni z téhož semene, potud mohou býti lidé cnostnými, nikdy svatými. Tak dí Pavel k Timoteovi v druhém listě, 2. kap.: „A jestližeby kdo i bojoval, nebudeť korunován, leč by řádně bojoval.“ Co však se nazývá dobrým bojem? Snad se postit, modlit a bičovat? Tím nechť se nikdo nechlubí, Pavel k Efezským v druhé kapitole. A také jest psáno: Když vše jste učinili, zůstáváte přece zbytečnými služebníky a vykonali jste jen povinnost. Kdo lépe ví, dokaž před tímto shromážděním!“

„Za třetí:

Vytýkají mně moji odpůrcové, že tajnou zpověď neuznávám za ustanovení Božské a že opovrhuji rozhřešením kněze (nepravostem oddaného); obvinění toto jest pravdivé a nechci mu zde nikterak odpírati. Učí sice římští učitelé církevní, že Kristus pravil: Přijměte ducha svatého! Komukoliv odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu pak hříchy zadržíte, tomu zadržány budou. Jak ale může, tážete se, kněz, který jest živoucím učeníkem Ježíše Krista, hříchy odpouštěti neb zadržovati, neznaje jich? Na to odpovídám a učím: tím spůsobem, že ponechává každému na svědomí pokání i polepšení, ač přísně napomínaje k posvěcení a upuštění od zlého, aby zbavil se hříchů a poklesků svých a nalezl milosti u Boha i u lidí.

Zvláště ano jest psáno v písmě svatém: „Nikdo nemůže hříchův odpouštěti, leč Bůh sám." Kdo z vlastní vůle těžkosti své duše pověděti chce, budiž mu to za dobré, kdo toho ale činiti nechce, ten nebudiž poután pekelnými okovy. Neodepřeli přece ani Ježíš při poslední večeři zrádci svému Jidášovi kalicha smíření, nýbrž ponechal vše tomu, jenž spravedlivě soudí, ač byl více než kněz nejvyšší.

A co mám říci o rozhřešení kněze nepravostem oddaného, jichž těmi časy na sta v zpovědnicích sedá, srdce plná neřesti, ducha pustého a blbého, kteří z rána svátou mši čtou jazykem líným, pak se nachlochtají přes míru, až neřád ten v ošklivosti zdáviti musí, kteří v čas večerní u džbánů sedajíce, „Zdrávas Maria!" žvatlají, a odbyvše to, ihned konce svých prstů na pyskách opět sliní, aby lépe ujímati mohli kartiček, které po několik okamžiků nečinně před nimi ležely. Kteří v kalu a blátě se povalujíce, s lidmi světskými se potloukají, spílají a bouří, jako ta vojančina v nepřátelském táboře. Kteří o posvíceních šumaří a dudlají, jakoby toho potřebovali a neměli dosti, aby živu býti, aneb málo, aby umříti mohli. Kteří v světlých i tmavých koutech se krčí, kde kyprá děvka myje, dojí nebo poklízí, a kluzké řeči vedouce, necudně objímají, žádostivě očima se pasou a kde možná, s nasazením vší cti, vážnosti, studu, slibu i stavu svého chlípnosti se oddávají, bez ohledu na manželskou věrnost i zaslíbení osob zprzněných. Kteří pro lenost nevědí, jak by den ubili, a bud na hřbetě koně či osla, sedláka neb zavalité klášteru poddané ženy, tam neb onam na nějakou štvanici, tanec kohoutí, neb hostinu přicházejí, neb vléci se dávají. Kteří dýky pod kutnami nosí, aby, kde pádná jich pěsť nestačí, neb oklamaný a orohatělý muž je postihne, se vyprostili z nesnáze, již sobě sami spůsobili. Kteří častěji ve větší temnotě duchovní se potácejí, než jich zpovídanec, a o Bohu a jeho evangeliu méně vědí, než nerozumní, proti kterým láteří a jež pro tento i onen svět zavrhují. Kteří tvrdší mají srdce nad železo i kámen a méně smířlivosti, než krvežíznivé šelmy lesní, jakož seznali může každý z muk, jaká připravují těm, kteří jim odpírají a je tupí pro nepravosti jejich, nechtějíce věřiti, co káží a učí.

Skorem byla by již potřeba svrchovaná, aby Bůh svého Syna opět seslal s nebe, by na ně zase dechl ducha svatého, je osvítil a k poznání přivedl sebe samých. Tak málo tedy, jako slepý slepému ukazovati může cestu, tak málo za takovýchto okolností hříšný kněz odpouštěti může hříchů, jichž všech on sám více méně se dopouští. „Beze mne," pravil Kristus, „ničeho nemůžete", a „Já jsem cesta a pravda a život!" a „kdo chce býti učeníkem mým, musí nésti kříž můj." Zdaž ale počínají kněží této doby vše s Kristem, v nějž nevěří a jehož v srdci nenosí, Nikoliv on jest jejich cestou a pravdou, nýbrž jich vlastní zlé žádosti vykazují jim-cestu, po níž kráčejí.

Kříž ale chutě setřásají, nakládajíce břemena každému jinému. Sebe samých uvolňují a dali by kapsy svých kuten ještě prohloubiti, jen aby více zlata do nich hltavě mohli nahrabati a žiti věčně bez starosti a v stálé rozkoši. Toť přece služba Baalova a nikoliv Hospodinova. A pokud kněží znova se nezrodí, a mysli prosté a čisté v zpovědnicích sedati nebudou, potud budu učiti a hlásati, pokud mně jen bude popřáno, že každý své hříchy kajícně bohu vyznávati, od nich upustiti a po cnosti bažiti má. Mluvil-li jsem co přílišného, kárejtež mne ze lži, otcové zde shromáždění."

Z toho nastalo veliké reptání a potupné řeči některých biskupův a starších, však císař pokynul pravicí, až nastalo ticho, a Hus, svlaživ douškem vody jazyk, mluvil dále.

„Za čtvrté:

Zatracují mne proto, že nemohu uznati bezvýminečnou poslušnost k pozemským vrchnostem. K tomuto obvinění opět se přiznávám a nehodlám nikterak učení své v tomto kuse odvolati. Jakkoliv mně známo, že poslušnost lepší jest oběti, nemůže přec po rozumu tato věta jinak se vykládati, než takto: „Boj se Boha a miluj bližního svého, a tak poslušen jsa přikázání božího učiníš více než oběti. Že by ale zákonů lidských ve všem mělo se poslouchati, jest žádost bláznivá a snižuje člověka, jenž nemá vysokého důstojenství, pod jeho hodnost a moudrost Bohem mu udělenou.

Již křesťané dob nejstarších zápasili proti svým vrchnostem tím: „že Boha více poslouchati sluší, než lidí!“ i chci také já tím bojovati a tázati se panstva všeho vůkol: Právem-li primáti římští žádají, aby požadavky jejich výše se cenily, než blaho mnoha tisíců v zemích vzdálených? Právem-li papežové odpadlíky proklínají, klatbou stíhají, toho dobrodincem církve nazývajíce, kdo proklatce takového zavraždí? Je-li dobře, že kněz klatbu tuto bez námitky prohlašovati má v domě, zasvěceném Bohu míru, jakožto sluha církve brousiti dýku na svého přítele a vražedný jed mísiti pro toho, jenž jej zplodil? Dobře-li, že církevní vrchnosti podřízeným svým ukládají, aby při každém o to se snažili, buďsi za dnů zdraví či nemoci, zvláště ale v umírání, abý učiněn byl odkaz z pozemského statku církvi neb klášteru některému, třeba s pominutím ubohých sirotků, mimo to učiti poroučejíce:

Čím větší dar, tím kratší v hrobě zmar, aneb čím větší darů hojnost, tím větší v nebi přednost! Čím větší statek v dar, tím menší v očistci žár. Dobře-li, mladá srdce pro jich majetek, jakož se přihazuje, proti rozumu i přírodě, tak oblouzeti, že svobodného krásného světa se odříkajíce, s opomenutím všech povinností k příbuzným, bratřím a sestrám i rodičům, ba i vlastní duševní blaženosti, vstupují do kláštera, kdež činiti musí sliby, jichž každé srdce dosud ještě litovalo a nikterak zachovávati nemohlo. Dobře-li, že kněz bráti má zpověď za svátost neporušitelnou; však žádají-li vrchnosti zvěděti něco z toho, co se zpovídáno, že se má porušili tajemství. Dobře-li, že pronásledovati máme jinak věřící, ana přece víra jest věcí naučenou a nikoliv vrozenou a duch svatý nade všemi národy rozlit.

Nechci dále tázati se o tom či onom požadavku, povíť a pověděti musí každému vlastní svědomí jeho, že kněz, jsa vrchnosti své ve všem bez výminky poslušen, více hřeší, než ovce stáda jeho. Neboť dobře-li jest, že kněz máje sázeti a žehnati má, když horlivci církevní a mistři kacířstva z Říma vyslaní zde neb onde kohos na kříž přibili, na smrt umučili neb upálili. Vše jen proto, aby kněžstvu od nachu papežského až po kutnu laikovu ani vláskem se nehnulo a hřích i smilstvo bez překážky dále provozovati se mohly. Pročež také sám dobře vím a s lítostí jsem pocítil, že bych spíše deset tisíc židův za všelikých muk na smrt byl směl uštvati, než že jsem takto mluvil a učil přede vším lidem.

Ani vlásku by se mi nebylo zkřivilo pro skutek onen; že ale temnoty popské nesnáším a poslušnost vypovídám všemu, co svědomí se příčí, pohlížejí na mne jako na obludu jakous z čiré jen slepé poslušnosti. Však kdo mi zapoví, abych takto nemluvil, ano mi při mém vysvěcení na kněze přísežně uloženo bylo, mluviti pravdu každému, a každým jest podle mínění mého papež i laik, císař i žoldnéř, a takž nemohu mlčeti ze strachu, nýbrž budu nade všechny lidi poslušen Boha, jehož jsem v přísaze své dovolával se za svědka i mstitele. Prohřešil-li jsem se tím ale proti své přísaze, žádám od tohoto shromáždění, pro posvátné jeho poslání, aby vyvrátilo, co nepravého svým jazykem jsem pronesl."

„Za páté.

Zazlívá se mně, že učím a kážu proti panující simonii, čili tak zvanému kupčení s odpustky. Však tato má horlivost zdá se mi pravou apoštolsky evangelickou, i nekárám a nekáži proti nikomu horlivěji, než proti tak bohopustému řemeslu, poněvadž nezdá se mi nic tak bohaprázdným, jako kramařiti s odpuštěním hříchů a ubohý, bídný ten lid tím šáliti a udržovati v klamném domnění, jakoby za několik haléřův nebe získati se mohlo. A k jakému účelu provozuje se ta věc? K účelu tomu, aby primáti římští mohli oplývati v hojnosti.

Dionys Naucler vyprávěl mi před šesti nyní prošlými léty, když navštíviv mne v Praze, obraz umučeného Ježíše na mém stole spatřil, krátce takto: „Než jsem vstoupil do Říma, pohlížel jsem s prostým zbožným srdcem na tento obraz a ctil jsem náměstka Ježíšova zároveň za stejně svatého s ukřižovaným nazaretským. Když ale oko mé shlédlo hlavní město papežské, tu bláhové mé srdce naplněno podivením. Na místě milé, otcovské podoby nejvyššího pastýře, jakž jsem jej sobě představoval, nesli čtyři muži okolo mne mladíka v nach, zlato a diamanty oděného, jenž měl býti náměstskem onoho, který neměl kam by hlavu sklonil. Tvář jeho byla vzdorovitá, osuplivá a pustá; na hlavě měl sametovou, trojmo složenou čepičku. Od uší klátily se mu těžké zlaté kříže, prsty od malíka až po palec měl okrášleny zlatými prsteny a přeska pláště jeho byla jako sedmibarevná duha zářící samými rubíny, jaspisy, topazy, safíry, smaragdy, opály a démanty, upomínajíc na svatyni jeruzalémskou, jejíž nádhera a skvostnost popsány jsou v starém zákoně. Na nohou měl hedvábné punčochy a střevíce setkané ze zlatých nití. S takovou nádherou objevil se týž arcikněz v domě Božím.

A ještě skvělejším viděl jsem jej dne následujícího, an jel na hrdém bělouši na jakous zábavu a o několik dní později na pavlánu jeho paláce, dívajícího se na stínání několika kacířův, jichž nahá těla pak předhozena šelmám pouště, které ale milosrdnějšími se zdály než na krvi nešťastníkův oči své pasoucí papež Jan, svého znamení dvanáctý, neboť zvířata ony mrtvoly nikterak nerozsápala, nýbrž, jakoby soustrastně lízala sražené hlavy a krvavé trupy. Po boku jeho stála mladá dívka, nad niž krásnější jsem co živ neviděl, a s touto církevní kníže žertoval v chvíli, kdy onino nešťastníci vedeni byli na popravu. Kdekoliv pak se primát objeví, klesá lid kolena a pokořuje se nadmíru. Však nejen papež staví nádheru takovouto na odiv, i sto jiných pánů církevních, již nazývají se kardinály, legáty, arcibiskupy, biskupy a převory. Na krásně vystrojených oslích jezdí po radovánkách, majíce krásné jinochy a vnadné dívky po boku.

Toť život, nad který nelze mysliti sobě bujnějšího. Ach, ach, vzdychával jsem často, Spasiteli, jsou-li tito tvoji učeníci, jimž jsi ty na znamení pokory a poníženosti myl nohy? Kde kážou tito hejřilové ještě tvoje slovo? A vystupují-liž ještě s tebou na horu olivetskou, a kde modlí se s tebou: Otče, možná-li, odejmi ode mne tento kalich! Místo kalicha utrpení pijí tito jen pohár chlípnosti a místo, aby putovali na Golgotu a tělo své křižovali, kráčejí po nivách rozkoší smyslných. Kdož by, vida Řím, to sídlo hříchů, se divil, kdyby Bůh déšť sodomský nechal pršeti na toto město?"

Tak vyprávěl Naucler mně Janu Husovi. A dal jsem oproti svému ukřižovanému Spasiteli ze dřeva lípového vyřezati náměstka jeho na zemi, papeže, jak mně byl popsán, a vzav obě ty podoby, donesl jsem je do své posluchárny v Praze; horlil jsem proti odpustkům, ukazoval žákům svým pravdu takto zobrazenou, i uváděl lidu na rozum, jak hrozným netvorem jest to kněžstvo římské, a kterak shltá každý lopotný groš, který listem odpustkovým po celém světě hanebně a bohaprázně vynevěstčí.

Jakž mohou takovíto popové Baalovi sdíleti ještě ducha svatého modlitbou a vzkládáním rukou, jako za dob apoštolských? Simonové jsou to, rovni onomu, o němž praví se i v skutcích apoštolských v kapitole osmé: »I uzřev Šimon, že skrze vzkládání rukou apoštolských dává se duch svatý, přinesl jim peníze. Řka: dejte i mně tu moc, ať, na kohožkoli bych vložil ruce, přijme ducha svatého. I řekl jemu Petr: Peníze tvé buďtež s tebou na zatracení, protože jsi se domníval, že by dar Boží mohl býti zjednán za peníze. Nemáš dílu ani losu v této věci, neboť srdce tvé není upřímné před Bohem. Protož čiň pokání z této své nešlechetnosti a pros Boha, zda by odpuštěno bylo tobě to myšlení srdce tvého. Nebo v žluči hořkosti a v svazku, nepravosti tebe býti vidím.“

„Za šesté.

Těžce mám pykati, že horlím proti zápovědi manželství kněžského, a že neuznávaje přikázání tohoto církevního za žádnou svátost, je jakožto nepřirozené zatracuji. Vyvrátím námitky odpůrců již pouhými důvody rozumovými. Tážu se nejprvé: proč učí církev římsko-katolická sedmi svátostem, jichž všech žádný katolík právem užiti nemůže? Neníliž svátost lékem pro tento i budoucí život? Kdo ale stane se knězem, ztrácí jednu z těchto svátostí, totiž manželství, jichž zbývá mu jen šest a právě tak pozbývá svátosti jedné ten, kdo knězem se nestává, totiž posvěcení.

A není-li už to učení skroucené a převrácené: sedmi svátostem učiti a přece jen šesti všemu lidu dopřávati. Dále uplynula mnohá století od času zakladatele víry křesťanské a biskupové i kněží ženili se dávajíce se oddávati počestně, až některým primátům, Řehoři Sedmému (také Hildebrand zvanému) a Innocenci Třetímu, 1000 let po smrti Ježíše Nazaretského napadlo, kněžím manželství zapovídati, aby žádné rodiny nemilovali, žádného domova nedbali, a jen pod štítem římským spásu vyhledávali, pamětlivi jsouce ochrany proti vládě světské, jíž se tam mohou nadíti.

A co mám říci o nepřirozenosti tohoto požadavku? Neustanovil-li svazek manželský sám Bůh tou tužbou lásky u všech lidí, ba i u zvířat? a není-liž ten, kdo stane se knězem, také z masa a krve? Jako srdce jeho není nepřístupno krásné přírodě, do níž Bůh každého k radosti postavil, uděliv nám rozum, podle něhož života tohoto moudře máme užívati, takž nemůže také kněz nejtěžší této zápovědi bez míry hověti. Věřím mu, že tento celibátník více, jiný méně zápasiti musí, ale toť pravda jistá, že žádný z nich všech s posvátnou důstojností týž zápas čistoty dobojovati nedovede. Zápas, mající na straně jedné obrovskou tu matku přírodu, na druhé učiněný slib co nepřátele.

A nepíše-li Pavel k Timotheovi v třetí kapitole: Ale musit biskup býti bezúhonný, jedné manželky muž, bedlivý, střídmý, vážný, k hostem přívětivý, způsobný k učení. Ne pijan vína, ne bitec ani mrzkého zisku žádostivý, ale mírný, ne svárlivý, ne lakomec, kterýž by dům svůj dobře spravoval, kterýž by dítky měl v poddanosti se vší poctivostí. Proto lépe jest, aby pojal ženu, ne ze zákona, nýbrž vše ku chvále Boží a Pána Ježíše Krista. Neboť toť jsou pokrytci a lháři, a cejchované mající svědomí své, zbraňující ženiti se, přikazující zdržovati se od pokrmů, které Bůh stvořil.

To také pokládám právě za símě neřesti a hlubinu všeho zla, že kněz se nežení. Bůh jej opouští, poněvadž on prvé jeho se spustil. Upadá v záhubu, poněvadž žádná žena a žádné dítky domu jeho nepřinášejí štěstí, on nebaží po posvěcení, nýbrž po pustých hampejsech, neb obrací se v poušť, nestřídmého jídla a pití a činí břicho svým bohem. Aneb oddav se záletnictví, vábí ženy vdané, honí se za, vdovami neb sprostnými pannami. A nečiní-li toho, maří vlastní tělo, že hyne, aneb souloží s vlastní hospodyní na veliké pohoršení svých zpovídanců. A přece jen ti jsou dítkami Božími, jež duch Boží pudí a nikoliv onino, kdož po zákonu žijí s nechutí!!

Pravím to proto, že každý volně a veřejně ty věci může viděti i souditi. Jestiť už žalob příliš mnoho a kněžstvo všudy v opovržení obecném; proto jest každý zbabělým nájemníkem, kdo nehorlí proti bezženství, kdo upřímně, jako stařičký biskup Pafnucius v Nicei, dobromyslné nevysloví přání: aby církev naše kněžím neukládala těžšího břemene než lidem jiným. Kdo tuto mou řeč vyvrátiti dovede, ten ozviž se v tomto shromáždění.“

Toto byla pouze malá ukázka z jedné z mnoha přímých řečí Mistra Jana Husa, a nyní máte jedinečnou možnost si stáhnout a přečíst celou knihu.