Při jednom rozhovoru jsem probíral téma šabatů a sedmého dne, a padlo zde tvrzení, že kniha Židům, kapitoly 3 a 4 ruší sedmý den šabat, a že jej rozprostírají do každého dne. Závěrem těchto veršů mělo být, že již neexistuje nepracovní den šabat, den odpočinku, že tímto dnem je pro nás každý den. V podstatě jsem se setkal s tvrzením, že:
"Již jsme vstoupili do šabatu, odpočinku, a již není třeba jej dodržovat v sedmý den".
Jelikož však toto tvrzení vyvozuje chybný závěr, že se na Desateru něco změnilo, nebo že jeho jedna část již neplatí, rozhodl jsem se, že učiním nápravu, a celou věc řádně vysvětlím.
Jako páteř celého tématu jsem po zvážení pojal důsledek závěru z Židům 3,4, a právě na ně tedy budu reagovat. Zcela vynechám jiné verše, které tvrdí, že Boží Zákon je neměnný a věčný, a také verše, které nás nabádají k tomu, abychom tento Zákon nadále dodržovali. Pokud vznikne potřeba více rozebrat tyto aspekty, budu se jim rád věnovat v jiném článku.
Tak se pojďme podívat, co nám kniha Židům říká.
Zde je podstatný text:
Židům 3
1 Tudíž, svatí bratři, podílníci nebeského povolání, považte toho, jenž je Apoštol a Velekněz našeho vyznání, Jehošuy, 2 jenž je věren tomu, jenž ho ustanovil, jako i Mojžíš v celém jeho domě, 3 ba tím větší nad Mojžíše slávy hodným je uznán on, čím větší čest než dům má ten, kdo jej zřídil. 4 Každý dům přece bývá od někoho zřizován, ten však, jenž zřizuje všechny věci, je Bůh; 5 a Mojžíš ovšem byl v celém jeho domě věren jako vznešený služebník, na svědectví věcí, o nichž se mělo promluvit později,
Předchozí řeč pojednává o tom, že ve všem stvořeném a řečeném od Boha je Mojžíš věrný, a Jehošua má o to větší čest, jelikož byl účasten při těchto věcech. Tím domem se nemyslí celý svět, stvořený od Boha, ale Izrael. Jedná se sise o analogii se světem, ale téma zřizování světa není podstatné.
6 Kristus však jako Syn nad jeho domem, a jeho domem jsme my, udržíme-li ovšem smělost a chloubu naděje pevnou až do konce.
Zde je patrné, že tím domem byl Izrael, tedy společenství Mojžíšovo, a dnes církev Kristova. Kristus se o Otcův dům stará jako syn o dům svého otce. Jedná se tedy o vyzdvižení Jehošuy nad celý Izrael, a nad Mojžíše
7 Proto, jak praví Svatý Duch: Dnes, zaslechnete-li jeho hlas, 8 nezatvrzujte svá srdce jako při tom roztrpčení v den pokoušení v pustině, 9 kde mě vaši otcové podrobili pokoušení vyšetřováním a viděli mé činy po čtyřicet let.
Toto zvolání nás nabádá, abychom před Jehošuovým voláním neutíkali, a poslechli jeho hlas. Aby to nebylo, jako když otcové znevažovali Boží volání do zaslíbené země, a pro jejich nedůvěru je Bůh vodil po čtyřicet let.
10 Proto jsem na toto pokolení zanevřel a řekl jsem: Stále srdcem bloudí, vždyť oni mých cest nepoznali;
Bůh zanevřel na lid, který přestože pojedl manu, přešel přes moře, …, Bohu nevěřil, že smí bez strachu vstoupit do zaslíbené země.
11 jakož jsem ve svém hněvu přisáhl: Vstoupí-li do mého odpočinku!
Vstoupit do odpočinku znamená, že budou důvěřovat Bohu. Pokud by totiž důvěřovali Bohu, že jim připravil zem zaslíbenou, a že se o ně postará jako o svůj lid, vstoupili by do odpočinku před světem a zlem, a byli by v Božím požehnání.
Jelikož je v tuto chvíli překlad Miloše Pavlíka zavádějící pojďme se podívat, co tento verš 11 ve skutečnosti znamená:
Jako jsem ve svém hněvu přisáhl: Nevstoupí do mého odpočinku.
Bůh se hněval, a nenechal lid vstoupit do zaslíbení jemu daném. Zde jsou pro kontrolu další překlady verše 11.
CSP Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do mého odpočinutí.
MPCZ jakož jsem ve svém hněvu přisáhl: Vstoupí-li do mého odpočinku!
ZP takže jsem přisahal v svém hněvu: ,Nikdy nevejdou do mého odpočinku!
BKR Pročež přisáhl jsem v hněvě svém, že nevejdou v odpočinutí mé.
Pokračujme:
12 Hleďte bratři, ať snad v někom z vás není zlé srdce nevěry, v odpadnutí od živého Boha, 13 nýbrž se sami povzbuzujte každý den, dokud se nazývá: dnes, aby někdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. 14 Ano, stali jsme se KRISTOVÝMI druhy, udržíme-li ovšem počátek spoléhání pevný až do konce,
Pobízení k tomu, abychom věrou spočívali na Bohu a Kristu, abychom nepodlehli hříchu.
15 když se praví: Dnes, zaslechnete-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce, jako při tom roztrpčení; 16 (kteřípak to byli, kteří zaslechli a roztrpčili? Což ne všichni ti, kteří, byvše vyvedeni Mojžíšem, vyšli z Egypta?
Ano, veškerý kontext věci je třeba brát tak, že je zapotřebí, abychom dnes důvěřovali Kristu a jeho volání, ne jako kdysi Mojžíšův lid, když vyšel z Egypta. Reptali, a při vstupu do zaslíbené země, odpočinku Božího, Bohu nedůvěřovali. Bůh je poté za trest vodil v poušti čtyřicet let, aby mohli do odpočinku vstoupit.
17 A na které zanevřel na čtyřicet let? Ne na ty, kteří zhřešili, jejichž mrtvoly padly v pustině? 18 A kterým přisáhl, že do jeho odpočinku nevstoupí, ne-li těm, kteří si nedali říci? 19 I vidíme, že nemohli vstoupit pro nevěru;)
Stále je zde jednoznačná linka k tomu, že odpočinek, který je zde zmiňován, je úzce spojený s poslušností Boha a důvěře k Bohu. Bůh zaslibuje odpočinek pro svůj lid, a snaží se tam svůj lid dostat, a to již v době, kdy existovalo Desatero, a muselo se dodržovat. Na takovýto odpočinek, který je zaslíbením pokoje s Bohem a v Bohu, se zde poukazuje a staví se na roveň s odpočinkem, do kterého máme vstoupit v Jeho Synu, Kristovi. Stejně jako na začátku, když se píše:
Ž 3:6 Kristus však jako Syn nad jeho domem
Dále:
18 A kterým přisáhl, že do jeho odpočinku nevstoupí, ne-li těm, kteří si nedali říci? 19 I vidíme, že nemohli vstoupit pro nevěru;)
Židům 4
1 bojme se tedy, aby se snad, pokud se v platnosti ponechává příslib týkající se vstupu do jeho odpočinku, o někom z vás nezdálo, že jej promeškal.
Bojme se, abychom se nestali těmi, kteří promeškali Boží výzvu k důvěře a k víře. Takto by se tento verš dal shrnout. Bojme se, aby se nám nestalo to samé, jako Mojžíšovu lidu, když měl vstoupit do zaslíbené země.
2 Vždyť jsme přece obdařeni blahou zvěstí právě tak jako i onino, ale oněm slovo té zprávy neprospělo, nejsouc v těch, kteří zaslechli, smíšeno s věrou;
Pokud slovo, které slyšíme, není podpořeno naší vírou, nemusí dojít naplnění. Nestačí, abychom slyšeli blahou zvěst, ona je totiž vázána na poslušnost a víru Bohu.
3 do toho odpočinku přece vstupujeme my, kteří jsme uvěřili, podle toho, jak řekl: Jakož jsem ve svém hněvu přisáhl: Vstoupí-li do mého odpočinku!
Stejné zaslíbení potkává nás, kteří jsme volání Jehošuy nepropásli, a vstupujeme do jeho odpočinku, tedy do domu Božího, příbytku ducha, o který se stará Syn Boží.
- přestože od založení světa byly práce ukončeny, 4 neboť o sedmém dni kdesi promluvil takto: A v sedmý den Bůh odpočinul od všech svých prací; 5 a v tomto zase: Vstoupí-li do mého odpočinku!
Zde máme jistotně postaveny vedle sebe dva odpočinky. Jeden je šabat, který je znamením Boha, toho, že sedmý den ustal ve svém tvoření, a své dílo uznal za dobré, a druhým odpočinkem je vstoupit do zaslíbení o pokoji, který Bůh uvádí na svůj lid v celém jejich životě, pokud mu budou důvěřovat. Stejně tak, jako dnes, při stejném příslibu, pokud vejdeme do odpočinku Jehošuy, a budeme naplněni jeho duchem, vstoupíme do odpočinku.
6 Jelikož tedy zůstává při tom, že do něho někteří vstoupí, a ti, jimž se blahé zvěsti dostalo dříve, nevstoupili, protože si nedali říci, 7 určuje opět jakýsi den, pravě v Davidovi: Dnes, po tak dlouhém čase (podle toho, jak bylo řečeno předtím): Dnes, zaslechnete-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce; 8 kdyby je totiž byl do odpočinku vedl Josue, nebyl by po těchto věcech mluvil o dalším dni.
Tento den, je den příchodu Krista na zem, a David nás varuje, abychom právě tento den nepropásli, stejně jako Mojžíšův lid ve své době. Kdyby je do odpočinku uvedl Josue, nemusel by přijít Kristus na svět. My sice víme, že vstoupit do odpočinku je jedna věc, a smazání hříchu a oběť Kristovu to nezastoupí, ale my jsme zde nabádáni hlavně k tomu, abychom právě tomuto uvěřili. Kdo neuvěří zvěsti o hříchu a odpuštění v krvi Krista, nevstoupí do odpočinku, stejně jako kdysi.
9 Božímu lidu tedy jakýsi klid dne šabatu zbývá, 10 neboť kdo do jeho odpočinku vstoupil, sám také odpočinul od svých prací právě tak jako Bůh od svých vlastních.
Na tomto bodě se pojďme podívat na osu překladů, abychom lépe pochopili význam slov:
CSP A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu.
MPCZ Božímu lidu tedy jakýsi sobotní klid zbývá,
ZP Zůstává tedy ještě v platnosti sobotní odpočinek pro lid Boží;
BKR A protož zůstáváť svátek lidu Božímu.
BKRS A protož zůstáváť svátek lidu Božímu.
NBK06 Proto tedy Božímu lidu nadále zůstává svátek.
JB To tedy znamená, že ono odpočinutí sedmého dne je připraveno Božímu lidu.
SYK Nuže, zůstává odpočinek lidu Božímu.
KJ There remaineth therefore a rest to the people of God. rest: or, keeping of a sabbath
Ze všech překladů si dovolím učinit střed, neboli takové ujednocení myšlenky:
Jako zcela mylný překlad považuji každý, který obsahuje slovo sobota. Je zde patrné, že nikdo nebude vstupovat do soboty, a že sobota není tím, kam vstupujeme, nýbrž odpočinek. Je nemyslitelné považovat, že bude sobota každý den. Také se zde často ukazuje vazba na šabatní odpočinek, ale se slovem „jakýsi“. Jelikož v originále textu nebyl přítomen určitý člen, který by odkazoval na „šabat“ jako takový, jedná se tedy o příměr. Sice se nedá určit přesná myšlenka ohledně vazby na šabat, ale z předchozích textů je patrné, že klid a odpočinutí, které je výsadou sedmého dne, se přenáší do našich životů v každém dni, a že se s tímto odpočinutím v Boží přízni počítalo již od nepaměti. Toto odpočinutí je připraveno pouze Božímu poslušnému lidu, a to jako odměna za víru. V žádném případě se nejedná o šabat jako takový, jelikož ten sám o sobě není považován jako zaslíbení, ale jako povinnost. Dodržování šabatu je součástí Desatera, a tímto se bude měřit provinění vůči Bohu, kdežto spočinutí v odpočinutí Božím, je odměna pro ty kdo uvěřili, a tyto přikázání dodržují. Také nutně zmíním fakt, že šabat sedmého dne je nepracovní den , kdežto odpočinek v Bohu je možný i v pracovní den.
V desátém verši se podíváme, od kterých skutků máme odpočinout. Pro úplnost uvedu více překladů, jelikož jejich střed se zdá býti více pochopitelný:
CSP Kdo totiž vešel do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svého díla, tak jako Bůh od svého.
MPCZ neboť kdo do jeho odpočinku vstoupil, sám také odpočinul od svých prací právě tak jako Bůh od svých vlastních.
ZP neboť, »kdo vešel do jeho odpočinku, ten také odpočinul od svých činů jako Bůh od svých«.
BKR Nebo kdožkoli všel v odpočinutí jeho, takéť i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých.
NBK06 Vždyť ten, kdo vstoupil do jeho odpočinku, odpočinul od svých skutků, tak jako Bůh odpočinul od svých.
JB Neboť ten, kdo vešel do jeho odpočinutí, si též odpočívá od svého díla, jako Bůh od toho svého.
SYK Neboť ten, jenž vejde do odpočinutí odpočine také od skutků svých, jako Bůh od svojich.
Velice dobře myšlenku vystihuje původní slovo "skutku" a jeho výklad ve Strongově slovníku pod číslem G2041.
Zde se uvádí:
1. čin, skutek ¦ skutky zákona (tj. přikázané zákonem)
2. práce, úkol; činnost
3. dílo, výsledek práce
4. věc, záležitost ¦ požadavek / obsah zákona
Jak je patrné, tak kdo vešel do odpočinutí, odpočal také od svých skutků vepsaných Zákonem. Nejedná se o pracovní den, nebo o obsah práce, ale o to, že přestaneme konat zlé skutky vepsané v Zákonu Božím. Odpočineme od jejich otrockého konání, jelikož již nejsme otroci hříchu, ale Božím lidem.
11 Vynasnažme se tedy do onoho odpočinku vstoupit, aby někdo nepadl podle téhož příkladu nepovolnosti; 12 jeť Boží slovo živé a účinné a ostřejší nad každý dvojsečný meč, a pronikající až k rozdělení duše a ducha a kloubů i morku a je rozlišovatelem úvah a úmyslů srdce, 13 a není stvoření, jež by před ním nebylo patrné, nýbrž všechny věci jsou očím toho, s nímž máme co činit, nahé a odhalené.
Vynasnažme se vstoupit do odpočinku, a to je možné jedině věrou. Jsme nabádání k tomu, abychom přijali ten den, kdy přišel Jehošua na zem se svojí nabídkou spásy.
14 Majíce tedy velikého velekněze, prošedšího nebesy, Jehošuu, Božího syna, držme se svého vyznání; 15 nemámeť velekněze neschopného pocítit soustrast s našimi slabostmi, nýbrž vytrpěvšího pokoušení po všech stránkách podobně, mimo hřích. 16 Se smělostí tedy přistupujme k trůnu milosti, aby se nám dostalo soucitu a abychom došli milosti ke včasné pomoci.
Celé téma odpočinku, do kterého máme vstoupit, nikterak nevyvrací a ani nezpochybňuje sedmý den šabat, který je vytesán do kamene. Ani tento den nerelativizuje, nebo jej nerozprostírá do celého týdne, měsíce či roku.
Naopak nás upozorňuje, abychom uvěřili všemu, co nám Kristus přináší, aby se opět nestalo, že nám Bůh ve svém hněvu odebere přislíbení, kterého jsme nevyužili.
Den odpočinku nadále zůstává měrou pro hřích, a odsouzením pro ty, kdo jej přestupují, a pro ty, kdo dodržují a naslouchají slova života, přichází zaslíbené odpočinutí v Duchu Svatém. Kdo má Krista, dochází odpočinutí, jelikož tomuto světu umřel, kdo ne, bude následovat útrapy a nástrahy světa, stejně jako lid Mojžíše, když byl za trest veden čtyřicet let v pustině.
