Vážený čtenáři,

podnětem pro tento článek mi bylo sledování jakéhosi videa (záměrně nepoužiji zdroj, jelikož se téma stalo všeobecným, a není to otázkou jednoho přestoupení), kde k tématu LGBT+ bylo z kazatelny slyšet shrnující poznání o Bohu, že

 

 ??„Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích“.??

Nejenomže je tato teze nepravdivá, což níže snadno dokáži, ale je zcela závadná a nebezpečná. Její přijetí totiž hříšnému člověku navozuje falešný pocit bezpečí, totiž že milující Bůh, kterého my, jako křesťané, prezentujeme, miluje každého. Lépe bych však řekl, že nejenom že teze navozuje falešný pocit bezpečí, ale ani to člověka nemotivuje k pokání, které je zapotřebí, aby člověk neztratil život. V návaznosti na výsledek bádání lze také říci, že tato teze vede mnohé k tomu, že zůstávají ve svých falešných náboženstvích v laciném bezpečí, a nejsou burcováni k opaku.

Přestože jsme jako křesťané nabádání k hlásání dobré zvěsti o odpuštění hříchu, evangeliu, lidé se skrze nedobré učitele nedozvídají podstatu celého příběhu. Nestačí totiž hlásat odpuštění a lásku Boha, ale také jeho nenávist k hříchu a hříšníkovi. Lidé se zatajováním pravdy stávají podvedeni, a ukolébávání k pokoji jim je smrtelným nebezpečím.

Když jsem v předchozím odstavci uvedl, že máme hlásat mimo jiné také nenávidějícího Boha, rád bych tento postoj nejenom obhájil, ale také vysvětlil.

Prvním požadavkem jakéhokoliv tvrzení musí být záštita v pravdě, a nejlépe pravdě od Boha samotného. Pojďme tedy do Bible.

Obsah hledání pravdy k tomuto tématu a celého bádání souvislostí ve Slově se dá rozdělit na několik částí.

Jednou z nich je Charakter Boha, další Vztah Boha k hříšníkovi, a naštěstí i část záchranná, kterou jsem nazval Jak z toho ven. Jak z toho ven je téma nejdůležitější, protože právě toto téma je obsahem křesťanského poznání a světlo světa.

Charakter Boha:

Známe, víme, hlásáme, že Bůh je milosrdný, vše odpouštějící, milující a nadmíru spravedlivý.

2. Paralipomenon 2

11 A Chúrám, král Córu, odpověděl psaním, jež k Šalomounovi poslal: Protože Jehova miluje svůj lid,učinil tě nad nimi králem.

Římanům 1

7 všem, kteří jsou v Římě, Božím milovaným, povolaným svatým: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Jehošuy Krista. …

Kdybych si zalíbil manipulaci, tak bych ještě přidal tento příběh, ze kterého se máme skutečně poučovat:

Jan 3:16

16 ano, tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna …

Přesně v tomto duchu se dneska káže „pravda“ o Bohu a o jeho vztahu k nám lidem všeobecně. "Bůh miluje svět", "Božím milovaným", "Jehova miluje svůj lid", …

Ano, opravdu se toto píše v Bibli, a kdo nemá čistého ducha, nebo minimálně není vhoden k vyučování, jelikož nemá poznání, může s tímto vystupovat jako se závěrem svého bádání.

Všichni tito však zapomínají, nebo hůře, zcela záměrně přehlížení, že je zapotřebí připomenout, že když Jehova miluje svůj lid, tak ne každý je jeho součástí. Když "Božím milovaným", tak ne každému, a když "Bůh miluje svět", tak je tím myšleno celé stvoření, které bylo záměrem samotného Boha, nikoliv však obsahující hřích.

Když se učíme z příběhu o marnotratném synovi, kterého otec přivítal do své náruče, a dal mu svoji lásku, tak zapomínáme, co tomu předchází – „Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou“. Ano, tomuto se říká pokání, a každý takový člověk je opravdu Božím milovaným. Otec ve skutečnosti nepřivítal marnotratného syna, ale syna, který byl marnotratný, a došel nápravy a pokání, tudíž i upřímnou lítostí nad svým konáním.

Není snad zapotřebí více ukazovat lásku Boha k člověku, protože mým záměrem je spíše si ukázat, které lidi si Bůh vyvolil, a které miluje, a že ne každý je toho hoden. Láska není tím, co se snažím zpochybnit, ale její falešné domělé nositele.

Vztah Boha k hříšníkovi:

Zde bych nejraději začal vzestupně, od nejlehčího stupně nelásky, až po nejsurovější pravdu o nenávisti, ale asi to nebude možné. Vždy se jedná o kontext celého textu, a tak začnu podle řazení Bible.

Někoho by mohlo napadat, že mé citace ze Staré smlouvy jsou nevhodné, jelikož byl zákon zrušen, a tak pouze pro úplnost podotýkám, že tématem není smlouva s Bohem, ale jeho vztah k hříšníkovi, a ten se nemění. Stejně jako se nemění Boží charakter, nemůže se měnit ani vztah Boha k jednotlivým záležitostem či lidem. Vztah Boha k člověku ve Staré či Nové Smlouvy je založen na způsobu, jak přicházíme do hříchu, a následně k odpuštění a do přízně Boha. Smlouva je učiněna právě proto, že byl vydán zákon, který nás usvědčuje a obviňuje, a my máme skrze Boží zaslíbení slíbeno odpuštění, a v důsledku tohoto i život věčný. Píši my, ale kdo je tímto my? Obsahem celého tématu je rozřešit právě toto my a oni.

Numeri 10

35 A při nástupu skříňky na cestu se dělo, že Mojžíš říkal: Povstaň, Jehovo, ať se rozutíkávají tvoji nepřátelé, ať nenávidící tě prchají před tvou tváří. 36 A při jejím spočívání říkal: Navrať se, Jehovo, k množstvím tisíců Isráélových.

Vnímání a výklad těchto veršů, které se budou v jiném podání svým charakterem podobat, vykresluje Boží charakter v různých odstínech, ale jednom světle. Bůh milující hříšníky a zároveň je hubící by byl bezcharakterní, a s tím nežli než souhlasit. Pokud uvěříme v jeho neomezenou lásku, a zároveň v nepřátelství, jsme patrně sami zvráceni. Tento paradox totiž nemá nic společného s ani naším učením Nové smlouvy o milování nepřátel. Zde čteme, že Bůh má nepřátele, a zároveň se nám falešní učitelé snaží namluvit, že takové Bůh miluje. Níže se podíváme, že to není ani tak špatný předpoklad, jako spíše čistá lež, ale nyní je zapotřebí vysvětlit tento paradox, který je mezi naším učením k nepřátelům, a postojem Boha k nepřátelům.

Základním předpokladem pro pochopení je totiž nutnost pochopit, že nemáme soudit, ale soud ponechávat Bohu. Také rád připomenu, že jak Jehošua na sobě předvedl milosrdný charakter Boha, tak se milosrdenství vztahuje pouze na Boží lid, vysvětlím dále v tématu Jak z toho ven. Sledujte prosím tuto notu, jelikož je k pochopení důležitá.

Kdybychom činili vůli Otce, kterou je také trest za hřích, a následná smrt, tak budeme konat také soud, a nikdo zde nezbude, včetně nás. Naše zdržování a láska k nepřátelům jsou nutné k tomu, aby Bůh mohl pracovat na srdcích hříšníků, jako se to stalo i nám. Bůh je spravedlivý, a stejnou šanci jako nám, dává i ostatním. Bylo by nespravedlivý Bůh, kdyby zachránil naše životy tím, že nám dal dozrát k pokání, ale ostatní by tuto šanci nedostali.

Také je absurdní si myslet, že máme poznání toho, kdo je zapsán v knize života, a že naše odsouzení by bylo spravedlivé. Nic není vzdálenějšího pravdě. Poznání těchto věcí je pouze na Bohu a Jeho Synovi, a stejně jako Bůh nechal proměnit srdce Pavla, který stál přímo proti Božímu lidu, stejně tak pracuje i na lidech, o kterých to nevíme. Je irelevantní tvrdit, že Bůh miluje hříšníka, jelikož i my máme milovat nepřátele. My totiž nemáme milovat hříšníka, ale nepřátele, a v tom je rozdíl. Nepřítel je člověk, který stojí proti nám, ale do jeho srdce nevidíme. Neznáme cesty Boží, a nemáme tušení, k jakému účelu si jej Bůh vyvolil. Milovat nepřítele totiž leckdy znamená milovat někoho, kdo jednoho dne bude náš bratr. Aby se ale stal našim bratrem, musí nejdříve zemřít. Milovat nepřítele je láska, která vede k dobrému výsledku a boří nepřátelství, kdežto milovat hříšníka znamená milovat věci, které koná, a tím světu škodit.

Pojďme však k tomu, jak to vidí Bůh.

Žalmy 1

1 Blaho muže, jenž nechodívá podle smýšlení zlovolných a nestává na cestě hříšníků a nesedává v zasedání posměvačů, 2 nýbrž jeho potěšení je v zákoně Jehovově, takže dnem i nocí o jeho zákoně rozjímá! 3 Ten bude jako strom zasazený při potocích vod, jenž v svůj čas dává své ovoce, jehož listí nevadne, a vše, co činí, se daří. 4 Ne tak zlovolní, nýbrž jako plevy, jež odvívá vítr. 5 Proto nemohou zlovolní obstát na soudu ani hříšníci ve shromáždění spravedlivých, 6 neboť Jehova zná cestu spravedlivých, ale cesta zlovolných zaniká.

Tvrdit, že Bůh miluje všechny lidi, pramení  nepochopení celé situace. Jedněm, které miluje, cestu uhlazuje, a druhým, které nemiluje, je překážkou. Bůh je skutečně milosrdný, a to protože těm, kteří nechodívají podle smýšlení zlovolných odpouští hříchy, (pro tuto chvíli takto zjednodušeně), ale druhé, kteří jsou zlovolní, tedy milují zlo, nenávidí nadále. Jedněm Bůh žehná, pro jeho lásku, a druhé tupí, pro jeho hněv, nelásku a až nenávist. Charakter Boha tím není nijak ohnut a ani pošpiněn, nýbrž nadále zůstává stejným. 

Doposud jsem používal slova nenávidí, v rozporu s tezí, a nic jsem nepředvedl k tomu, abych byl oprávněný k tomuto tvrzení. Pojďme to napravit.

Žalmy 11

4 Jehova je ve svém svatém chrámě, Jehova - jeho trůn je v nebesích, jeho oči hledí, jeho oční víčka podrobují děti člověka zkoušce. 5 Jehova zkoušce podrobuje spravedlivého, ale zlovolného a milujícího násilí jeho duše nenávidí; 6 na zlovolného bude dštít pasti, oheň a síru, a podílem jejich číše bude žhnoucí vichr,

Bylo by nemístné tvrdit, že Bůh používá dva metry pro jednu míru lásky. Zde je rozhodující rozdíl – Spravedlivé zkouší, řekněme v jeho spravedlivosti a upřímnosti srdce, a druhé, zlovolníky, nenávidí. Doslova se píše, že Bůh takové lidi nenávidí. Upozorňuji na fakt, že nenávidí milujícího násilí a zlovolného, nikoliv zlovolnost a násilí, jak by bylo v souladu se základní tezí.

Tímto veršem se tedy potvrzuje, že Bůh nenávidí hříšníka, stejně jako hřích. 

Není myslitelné a ani logické oddělit skutek od osoby jej konající. Bez hříšníka není hřích, a je zapotřebí tedy nemilovat hříšníka, aby byl hřích odstraněn. Oddělit hříšníka od hříchu lze jedině smrtí, jelikož na každém žijícím hřích spočívá. Opak si vysvětlíme v části Jak z toho ven.

My se však nespokojíme s jedním veršem, ale půjdeme dále, do hloubky poznání. Odpověď musí být vyčerpávající nikoliv pro nás, ale vůči tématu. Nehledě na to, že další verše přinášejí více světla do úplného poznání pravdy.

Žalmy 21

5 Veliká je jeho sláva v tvém vysvobození, vkládáš na něho velebnost a nádheru, 6 ano, činíš ho natrvalo požehnáním, potěšuješ ho radostí při své tváři, 7 neboť král důvěřuje v Jehovu a laskavostí Nejvyššího se neviklá. 8 Tvá ruka dosahuje na všechny tvé nepřátele, tvá pravice dopadá nenávidící tě; 9 v čas své přítomnosti je budeš moci učinit jakoby ohnivou pecí, Jehova je ve svém hněvu bude pohlcovat a oheň je bude sžírat, 10 jejich plod budeš moci vyhubit ze země, ano, jejich símě zprostřed dětí člověka, 11 neboť proti tobě zaměřili zlo, vymyslili úklad; nebudou s to, 12 neboť je budeš obracet zády a na jejich tvář mířit svými tětivami.

Zde jasně vidíme, že Bůh zasahuje zcela vědomě proti lidem, které má sám v nepřátelství, a není náhodou, že jak již víme, je nenávidí. Jehova se hněvá, a jen pro pořádek připomínám, že nic z toho není v protikladu k tomu, co jsem psal výše o našem vztahu k nepříteli. Bůh dobře zná jejich srdce a jejich zlé skutky, a je zcela na něm, jestli zasáhne smrtí hned, jak je po právu přípustné, nebo ze své shovívavosti bude hněv zdržovat. Bavím se však pouze o lidech, kteří nejsou zapsáni v knize života, jelikož na takové Bůh posílá svůj hněv. Na ostatní, Boží lid, i když třebaže ještě pod hříchem, jako my kdysi, Bůh zdržuje svůj soud a oddaluje jejich smrt. Stejně jako v Sodomě a Gomoře Bůh nedopustil, aby jediný spravedlivý zemřel, ani tak nedopustí, aby vylil svoji zlost na všechny bez rozdílu. Bůh dokáže svůj lid rozlišit a oddělit, tudíž je jeho zloba vždy oprávněná, a soud spravedlivý.

Žalmy 26

8 Miluji, Jehovo, sídlo tvého domu a místo obydlí tvé slávy! 9 Kéž mou duši nezahrnuješ s hříšníky a můj život s muži krve, 10 v jejichž rukou je hanebnost; ano, jejich pravice je plna úplatků, 11 já však chci chodit ve své bezúhonnosti - osvoboď mě a buď mi milostiv!

Nabídnu dvě takové vrze tučného textu výše, abych vyzkoušel váš cit pro psané slovo –

1. Kéž mou duši nezahrnuješ s hříšníky, …
2. Kéž mou duši nezahrnuješ s těmi, které miluješ, …

Předpokládám, že rozdíl je vidět, ale pro jistotu dopíši, že druhá volba je volba pomateného šílence. Přesto je nutno říci, že právě toto šílenství je příčinou toho, když tvrdíme, že Bůh miluje hříšníka.

Žalmy 34

19 Mnohé jsou svízele spravedlivého, ale Jehova ho ze všech vyprošťuje, 20 ochraňuje všechny jeho kosti, ani jedna z nich se nezlomí. 21 Zlovolného bude usmrcovat zlo a nenávidící spravedlivého ponesou vinu. 22 Duši svých nevolníků Jehova osvobozuje a nikdo z těch, již spoléhají na něho, vinu neponese.

Tento verš bych normálně považoval za nedůležitý, ale lze na něm hezky ukázat, že Bůh nemá záměr s hříchem, ale s hříšníkem. Celý vztah nelásky, hněvu a nenávisti je vůči člověku, který nese a páchá hřích. Vinu nese člověk, nikoliv čin.

Žalmy 68

1 ... Bůh povstává, jeho nepřátelé se rozutíkávají, ano, nenávidící ho prchají před jeho tváří. 2 Kéž je odvíváš jakoby odvíváním dýmu, jako rozplývání vosku od ohně! Nechť zlovolní od Boží přítomnosti hynou!

Na tomto verši lze doložit a dobarvit příběh marnotratného syna. Bůh má nepřátele, kteří před ním musejí utíkat. O žádné uvítání se rozhodně nejedná. Žádné láskyplné přijetí hříšníků, kteří jej nenávidí. Mimo text jsem si dovolil nenávistníky zaměnit za hříšníky.

Žalmy 139

20 Kdo o tobě mluví v zlomyslnosti, pozvedají se ke klamu, jsou tvými odpůrci; 21 zda nemám nenávidět nenávidící tebe, Jehovo, a vůči povstalcům proti tobě odpor pociťovat? 22 Vrcholnou měrou nenávisti je nenávidím, jsou mi nepřáteli. 23 Probádej mě, BOŽE, a poznej mé srdce, podrob mě zkoušce a poznej mé starosti 24 a viz, je-li ve mně cesta utrpení, a veď mě cestou věčnosti!

Tento žalm zde mám zcela úmyslně, abych se vyhnul stranění a dalším případným vysvětlováním nad tímto aspektem, a zdánlivým protikladem k duchu Nové smlouvy. Zde se učíme o nenávisti, nebo lépe řečeno, je zde schváleno napodobování Boha. Píše se - "Zda nemám?" V jiném podání by se dalo říci: Bože, jestli se pletu, že to máš stejně, tak do mne uhoď hromem hned. Tic se však neděje, protože takové chování je nám dáváno ve Staré Smlouvě za vzor, a Bůh nás skrze takovéto učení vychovává a poučuje.

Výše jsme zjistili, že Bůh nenávidí hříšníky a má nepřátele, jelikož jsou hříšníci, a my se učíme nepřátele milovat. A také jsem napsal, že máme nenávidět hříšníky. Víme, že kdo nemiluje Boha, je hříšník (již prvním přikázáním jsme usvědčeni), a takové máme nenávidět. Vím jedná se o tenký led, a jsem si toho vědom, ale víme, že veškeré Slovo je nám dané pro ponaučení, a zde přesně čteme návod k nenávisti lidí, kteří nenávidí Boha. Také víme, že máme být napodobiteli Jehošuy, který je obrazem Boha, a obraz Boha je takový, že nenávidí hříšníka.

Nyní by se zdálo, že je záhodno se vymluvit na ducha a učení Nové smlouvy, tak prosím vyčkejte, jelikož i tam se Bůh ukazuje ve stejném světle nenávisti vůči hříšníkovi.

Žalmy 146

8 Jehova vidoucími činí slepé, Jehova vzpřimuje sehnuté, Jehova miluje spravedlivé, 9 Jehova ochraňuje cizince, podporuje sirotka a vdovu, ale cestu zlovolných ohýbá.

Nikdo na světě by neohýbal cestu svého dítěte, kterého miluje, nebo jinému člověku, kterého miluje, čím spíše by ohýbal Bůh cestu člověka, kterého miluje? Nepřipadá vám to být povědomé?:

Matouš 7

9 Anebo který člověk z vás je takový, že poprosí-li ho jeho syn o chléb, mu podá kámen, 10 a poprosí-li o rybu, mu podá hada? 11 Umíte-li tedy vy, jsouce zlí, dávat svým dětem dobré dary, čím spíše dá váš Otec, jenž je v nebesích, dobré věci těm, kdo ho prosí?

Přísloví 6

16 Toto šestero Jehova nenávidí, ba sedmero - ošklivosti jeho duši: 17 vysoké oči, lživý jazyk a ruce prolévající nevinnou krev, 18 srdce kující plány špatnosti, nohy rychle běžící k zlu, 19 lživého svědka, jenž vydechuje nepravdy, a rozsévajícího sváry mezi bratry.

Tomu se česky říká branka, neboli gól. Nebo chcete-li další trefa do černého svědomí odpůrců nenávisti Boží. Bůh totiž nenávidí lživého svědka. Zde není omluvy pro jiný výklad. Snad nikoho nenapadne tvrdit, že lživé svědectví není hřích, a nebo, že takový člověk není hříšník.

Přísloví 15

9 Ošklivostí Jehovovi je cesta zlovolného, ale následujícího spravedlnost miluje. 10 Tvrdé pokárání opouštějícímu stezku, a nenávidící napomínání musí umřít.

Cesta zlovolného není míněna jako nějaké cesta kamenná, ale cesta života, po které jde zlovolník, a není myslitelné ji oddělit od člověka. Budiž nám k tomu výkladem druhá část věty, kde je jasné, že miluje následujícího spravedlnost, nikoliv pouze spravedlnost. Zcela v duchu předchozích vysvětlení a zjištění, že Bůh někoho nenávidí, je pochopitelné, že nemusí zabíjet někoho, koho miluje, což by byl velice špatný obraz o Bohu, kterého lze oprávněně milovat.

Izaiáš 1

13 Nemusíte nadále přinášet dary lži, jejich kouř, ten je mi ošklivostí; novy měsíce a šabaty, svolávání svolání? Nesnáším špatnost a slavnosti, 14 vaše novy měsíce a vaše určená období má duše nenávidí, staly se mi břemenem, znechutilo se mi nést je, 15 a při vašem rozprostírání vašich dlaní zakrývám před vámi své oči; ani když množíte své modlení, nemám sluchu, vaše ruce jsou plny krve. 16 Umyjte se, očistěte se, odstraňte zlo svých skutků zpřed mých očí, přestaňte tropit zlo, 17 naučte se činit dobro, vyhledávejte právo, napravte násilníka, zjednejte právo sirotku, ujímejte se rozepře vdovy!

Již jsme si ukázali, že Bůh je daleko laskavější nežli my, a nepodá nám o nic méně, nežli bychom podali sami druhým, stejně tak jako bychom nezakrývali oči před někým, koho milujeme. Tudíž i tento verš je zcela ve stejném duchu s Bohem, který nemá stejný metr pro hříšníka jako pro svůj lid. Jedněm, které miluje, cestu čistí a je světlem, druhým je tmou. Bůh vidí do srdce každého člověka, a jedině On a Jeho Syn dokáží poznat, čí modlitba je od svatého člověka, a která od člověka, který je pokrytec. Bůh se k některým lidem očividně nemá. Jak je vidět, ani modlení ke správnému Bohu nečiní Boha vlídným, pokud není vaše srdce čisté, natož abychom se snažili tvrdit, že Bůh miluje hříšníka.

Izaiáš13

9 Hle, den Jehovův přichází, zkázonosný, ano, překypěním a žárem hněvu učinit zem zpustlinou a hříšníky z ní vyhubit; 10 ani hvězdy nebes a jejich souhvězdí nebudou vyzařovat své světlo, slunce se při svém vycházení zatmí, aniž se měsíc bude svým světlem skvít, 11 i budu na světě trestat zlo a na zlovolných jejich nepravost a činit přítrž zpupnosti opovážlivých a ponižovat domýšlivost hrůzovládců;

Ani takovéto verše nelze opomenout, aby bylo bádání a spravedlivému závěru učiněno zadost. Bůh ukončí hříšníky, neboli cestování hříšníků po jejich cestách, a bude trestat zlo na zlovolných. Bylo by nespravedlivé trestat zlo na zlých, kdyby byla možnost toto oddělit, jak se o to snaží původní teze, že Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Jak je vidět, tak vazba mezi hříchem a hříšníkem je tak úzká, že je potrestání provozovatele hříchu nakonec uznáno za spravedlnost. Naproti tomu, oddělovat tyto dvě věci musí být nutně považováno za nespravedlnost.

Nakonec si dovolím poslední úryvek ze Staré smlouvy, tedy z těch, které jsem vybral. V něm Jób popisuje dva způsoby Božího vztahu. Láska a „neláska“?

Jób9

20 Hle, BŮH nezavrhuje bezúhonného, ale neposiluje ruku chovajících se zle, 21 až než bude plnit tvá ústa smíchem a tvé rty jásotem. 22 Nenávidící tě si budou oblékat ostudu a stanu zlovolníků nebude.

Římanům 1

18 Najevo totiž vychází Boží hněv z nebe proti vší bezbožnosti a proti nespravedlivosti lidí, kteří pravdu vlastní v nespravedlivosti.

A začínáme se ponořovat do poznání ducha Nové smlouvy, abychom poznali, že máme stále stejného Boha, a že jeho zvažování se nikdy nezměnilo, jelikož to ani není možné. Máme zde Boží hněv proti bezbožnosti a nespravedlnosti, který vychází z nebe. Připomínám tedy pouze, že nikoliv hněv proti hříchu, ale proti hříšníkovi. Nikdy nebyla postihnuta vlastnost, ale její nositel. Nikdy Bůh nezabil zlodějství, ale zloděje. Nikdy Bůh nevyhladil bezbožnost, aniž by nezabil bezbožníka. A také již víme, že hněv nepřichází na Boží svatý lid, ale na lid, před kterým si i Bůh zakrývá oči. Tedy zde máme slovo nového věku o tom, že Bůh nemiluje bezbožníky, potažmo hříšníky. Na nenávist si však počkejme, a to ne nijak moc dlouho. Budu tedy pokračovat ve stejném dopise, jenom o pár řádků dále.

Římanům 1

24 Proto je [také] Bůh v chtivostech jejich srdcí přenechal nečistotě, by si mezi sebou zneuctívali svá těla, 25 když Boží pravdu vyměnili za lež a předmětem náboženské úcty a služby učinili tvora nad Tvůrce, jenž je do věků hoden velebení. AMÉN. 26 Pro tuto příčinu je Bůh přenechal nectným vášním - vždyť i jejich ženštiny proměnily přirozené jich užívání v to, jež je proti přirozenosti, 27 a podobně i mužští, zanechavše přirozeného užívání ženského pohlaví, vzplanuli ve své náruživosti k sobě navzájem, by se hanebnosti dopouštěli mužští s mužskými a sami na sobě si odnášeli náležitou odplatu svého poblouzení. 28 A podle toho, jak oni neuznali za dobré mít Boha v plném poznání, přenechal je Bůh zavržené mysli, by provozovali neslušné věci, 29 jsouce naplněni vší nespravedlivostí, podlostí, hrabivostí, zlovůlí, vrchovatě plni závisti, vraždy, sváru, lsti, zlých sklonů, 30 našeptávači, pomlouvači, hodní Boží nenávisti, surovci, pyšní, vychloubači, vynalézači zlých věcí, rodičů neposlušní,

V první části se píše, že Bůh nezasahuje proti hříšníkům, a ponechává je jejich nečistotám, ale to není zdaleka výrazem lásky, ale spíše zdržování hněvu nad lidmi, se kterými Bůh nepočítá ve svém království. Pokud by tomu bylo jinak, tak by je poučoval a káral, a zkoušel v jejich víře a lásce. A jelikož tomu jinak není, a Bůh jako ostatně od věčnosti nenávidí hřích i hříšníka, a není mezi nimi rozdílu, se dozvídáme opět ve verši 30, kde Pavel přiznává, že takoví lidé jsou hodni Boží nenávisti. Nyní každý, kdo tvrdí, že Bůh miluje hříšníka, nestojí pouze proti Bohu a jeho slovu, prorokům od Boha, ale i proti Pavlovi. Od této chvíle dělá lháře z člověka, o kterém věříme a tvrdíme, že je Boží vyvolený.

Římanům 2

1 Proto jsi neomluvitelný, ó člověče, každý, jenž soudíš; vždyť v tom, v čem soudíš jiného, odsuzuješ sám sebe, neboť ty, jenž soudíš, pášeš tytéž věci. 2 Víme však, že na ty, kdo takovéto věci páší, je podle pravdy Boží soud - 3 a myslíš si toto, ó člověče, jenž soudíš ty, kdo takovéto věci páší, a sám je provozuješ, že ty Božímu soudu unikneš? 4 Nebo pohrdáš bohatstvím jeho vlídnosti a blahovůle a shovívavosti, nevěda, že tě ta Boží vlídnost vede k pokání? 5 Podle své tvrdosti a nekajícího srdce však sám sobě střádáš hněv, v den hněvu a zjevení spravedlivého soudu Boha, 6 jenž každému odplatí podle jeho činů: 7 těm, kteří v trpělivé vytrvalosti dobrého díla usilují o slávu a čest a nezkazitelnost, věčným životem, 8 těm však, kteří jsou svárliví, a jsou neposlušni pravdy, zato však poslušným nespravedlivosti, hněv a popuzení, 9 tíseň a úzkost, na každou duši člověka, jenž způsobuje zlo, i Žida nejprve, i Řeka, 10 sláva však a čest a pokoj každému, kdo působí dobro, i Židu nejprve, i Řeku;

Zde jsem kvůli kontextu celé věci ponechal delší citaci, nežli je k tématu zapotřebí. Jako velice důležitou totiž vidím první část, kdy nemáme soudit. Přesně toto je ta část, kdy bych rád připomenul, že máme milovat nepřátele, a ne někoho soudit. Míru nepřátelství či bratrství totiž neposoudíme my, nýbrž Bůh. Souzení je také vztaženo k souzení hříšníků. Jistě, jedna věc je hříšníky milovat, a druhá věc je soudit. Jestliže totiž neznáme věci známé Bohu, nevíme, jestli Bůh jim jejich zlé činy odpustí, potažmo, jestli se odhodlají odevzdat k pokání, a smířit se s Bohem. Souzení a odsuzování je pro nás nepatřičné a zakázané, jelikož se tak sami stáváme překážkou cestě usmíření jiných lidí. Každé odsouzení staví zeď mezi hříšníkem a Bohem, a napomáháme tomu zlému. Bůh má právo odpouštět, a člověka si vyvolit dle svého uvážení, a není na nás, abychom mu odplatili za jeho zlo, aniž bychom se dotazovali toho, komu patří, Boha. Stejně jako Boží vlídnost vedla k pokání nás, stejnou šanci musíme dávat i ostatním. Kdybychom nedokázali odpouštět my, a měli tvrdé srdce, byli bychom špatnými napodobiteli Boha, který právě pro svoji vlídnost srdce zdržuje hněv nad hříšníky. Budeme-li se chovat jinak, nežli nás Bůh učí, a budeme soudit ostatní, aniž bychom je poučovali o jejich vztahu k Bohu, budeme se chovat mimo Boží charakter, a tedy nemáme Jeho ducha.

Tíseň a úzkost na duši hříšníka přivede sám Bůh, který je spravedlivý. Hříšníci totiž nejsou milováni, nýbrž jsou pouze střeženi pro den hněvu a odplaty. Bůh je dobro a láska, a nikdo, koho Bůh miluje, se nemusí bát této hrozby hněvu. Je ale dobré lidem říci, že ne každého miluje, abych dobře varovali.

Římanům 8

5 neboť ti, kdo jsou podle masa, myslí na věci masa, ti podle Ducha pak na věci Ducha; 6 smýšlení masa je ovšem smrt, smýšlení Ducha však život a pokoj, 7 protože smýšlení masa je nepřátelství vůči Bohu, neboť se Božímu zákonu nepodřizuje, ba ani nemůže, 8 a ti, kdo jsou v mase, se nemohou Bohu zalíbit.

Je velice lidské, když někoho, koho milujeme, se nám zároveň líbí. Dokonce bych řekl, že je to pochopitelné. O to více je nepochopitelné tvrdit, že Bůh je láska, miluje hříšníka, ale nelíbí se mu. Na tomto tvrzení není ani nic hezkého, ani pochopitelného, ani pravdivého. Pravda je skryta v tom, že Bůh hříšníka nenávidí, a proto se mu ani nemůže líbit. Také je logické, že nepřátelství vůči Bohu skrze smýšlení masa není pouze nepřátelství člověka vůči Bohu, ale také Boha vůči člověku.

Římanům 9

8 to jest, ne děti masa jsou děti Boží, nýbrž děti příslibu se počítají za símě;

Na tomto příkladu výše si můžeme krásně demonstrovat, že když Bůh miluje svět, neznamená to, že každého v něm. Je jasně napsané, že děti masa, neboli lidé ze světa, hříšníci, se nepočítají za děti Boží. Pro připomenutí a dovysvětlení souvislostí uvedu znovu vrše z první části o Charakteru Boha:

2. Paralipomenon 2

11 A Chúrám, král Córu, odpověděl psaním, jež k Šalomounovi poslal: Protože Jehova miluje svůj lid, učinil tě nad nimi králem.

Římanům 1

7 všem, kteří jsou v Římě, Božím milovaným, povolaným svatým: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Jehošuy Krista. …

Pavel krásně dokládá mé tvrzení o tom, že ne každý je součástí Božího lidu, tedy pokud chápete, že nepíše ledajakým lidem, ale do církevního sboru. Bůh nemá jeden metr na všechny, ale svůj lid si vybírá, a tomu poté projevuje svoji lásku. Božím milovaným tedy připomínám, že ne hříšníkům.

Římanům 9

22 A jestliže Bůh, chtěje ukázat hněv a v známost uvést, čeho je mocen, snášel ve veliké shovívavosti nádoby hněvu, uzpůsobené k záhubě –

Na tomto místě odhaluji další z charakterů Boha, a tím je shovívavost. Tento charakter sám od sebe nic neříká, až v kontextu k tomu, proč je zapotřebí shovívavost projevit. Vidíme tedy, že Bůh by nejraději ukázal svoji moc nad hříšníkem, kterého nenávidí, a projevil svůj hněv, ale s jeho láskou přichází i jeho shovívavost, aby na čas přehlédl a pozdržel svoje horlení pro spravedlivý trest. Z tohoto Božího charakteru těžíme my všichni, ke kterým byl shovívaví, jelikož by zde na zemi nikdo nezůstal. Od Adama až dodnes všichni zhřešili, a jedině Boží lásce ke světu a Boží shovívavosti můžeme dojít pokoje a míru s Bohem. Rozhodně však nelze mluvit o Bohu, který každého miluje. Jasně zde totiž čteme, že je zapotřebí veliké shovívavosti k tomu, aby Bůh ušetřil lidí od hněvu.

Židům 12

5 a docela jste zapomněli na povzbuzení, jež k vám promlouvá jako k synům: Můj synu, nepodceňuj kázeň Jehovy, aniž umdlévej, jsa od něho kárán. 6 Vždyť Jehova podrobuje kázni, koho miluje, a šlehá každého syna, jehož uznává. 7 Co snášíte, je za účelem kázně, Bůh se k vám chová jako k synům - kdopak je syn, aniž ho otec podrobuje kázni?

Již výše jsme si vysvětlili, že jedněm Bůh cestu napřimuje, a tedy jim straní, jelikož je miluje, a před druhými zastírá oči, a nenaslouchá ani jejich modlitbám. Budiž nám tedy pouze připomenutím tento verš, kde vidíme péči Boha o svůj lid, který vychovává. Pokud by toto nebylo spravedlivé, potom bychom tvrdili, že Bůh není spravedlivý. Pokud tvrdíme, že Bůh jedněm, které miluje, pomáhá, a před druhými, které miluje, se skrývá, činíme Boha nespravedlivým. Tyto závěry však nepocházejí ze skutečností, a nejsou pravdivé, nýbrž jsou založeny na lži o Bohu, kdy jej vykreslujeme jako milovníka hříšníků. Nic není vzdálenějšího pravdě. Bůh hříšníka nenávidí, a proto jeho stranění je spravedlivé, stejně jako nemá stejné právo a zastání před spravedlností pachatel a poškozený. Pokud sami rozlišujeme dobro od zla, a jedno podporujeme a druhého se varujeme, o co více má na to právo Bůh, aby zůstal spravedlivý?

Efezským 5

5 To přece víte; je vám známo, že žádný smilník nebo nečistý nebo bezuzdný chtivec, jenž je modlář, nemá dědictví v KRISTOVĚ a Božím království. 6 Nechť vás nikdo neklame prázdnými slovy, pro tyto věci přece na syny neposlušnosti přichází Boží hněv, 7 nestávejte se tedy jejich spolupodílníky …

Nyní zřetelně vidíme, že máme dvoje syny. Jedni jsou synové Boží, které Bůh miluje, a druzí jsou synové neposlušnosti, neboli synové masa. Nikdo z druhých nemá dědictví u Boha, pouze na ně čeká Boží hněv. Nechť vás nikdo neklame prázdnými slovy se dá říci hlavně o lidech, kteří klamou svojí prezentací nepravdivé lásky Boha k těmto lidem. Každý člověk má právo slyšet, že je mimo zákon a milost Boha, a čeká jej hněv, a my máme naopak mít poznání od Boha, a pravdu o hříšnících hlásat.

Přesně v tomto duchu je zapotřebí upozorňovat také na falešné hlasatele klidu a lásky, a napravovat škody jejich bludy způsobené. Prázdná slova jsou nebezpečná stejně jako meditace, která se vyznačuje žádnými slovy. Člověk se má naplnit poznáním pravdy, nikoliv se vyprázdnit jako hučící nádoba. Sůl má mít svoji slanost, jinak je k ničemu. Nemáme "láskyplně" zbavovat sůl svojí slanosti ve prospěch cukru. Kristovská láska se ukazuje nejenom v lásce k bližnímu a nepřátelům, ale také v meči slova. Tímto mečem je způsoben tvrdý náraz na realitu o Bohu a hříšníkovi. Meč tne, to je jeho úloha, nezpůsobuje pokoj prázdných slov o lásce. Meč neklame, je dvojsečný. Žádná z jeho stran není bezpečná pro hříšníka, ale je pravdivý na všechny strany. Nikomu nestraní ani pravda, ani Bůh. Bůh je spravedlivý ve svém soudu. Všem milovaným stejně jako všem nenáviděným. V tom je spravedlnost Boží.

1.Tesalonickým 2

15 kteří i Pána Jehošuu zabili i proroky, i nás vyštvali, a Bohu se nelíbí a jsou proti všem lidem,

Zde je pravá trhlina po meči. Svět se zde dělí na milované a nemilované. Jedni se Bohu zamlouvají, druzí nikoliv. Jedni mají zaslíbení života, druzí varování před smrtí. On Jehošua je tím kamenem nárazu, kam dopadl meč. To On rozdělí lidi na dvě části. Jedni, kteří uvěřili, a Bůh je miluje, a druzí, kteří jej zabili, či nevěří, a ty nenávidí.

To ovšem předbíhám zásadní části tématu, a to tomu nejkrásnějšímu.

Jako shrnutí Vztahu Boha k hříšníkovi si dovolím poslední, všezahrnující a výstižnou pasáž z Nového zákona:

1. Janův 2

15 Nemilujte svět ani věci ve světě; miluje-li kdo svět, Otcova láska v něm není, 16 protože nic z toho, co je ve světě - tužba masa a tužba očí a honosnost živobytí - není z Otce, nýbrž je ze světa, 17 a svět pomíjí, i jeho tužba, kdo však koná Boží vůli, zůstává navždy.

Jako prokázané tedy považuji tvrzení, že Bůh nemiluje hříšníka ani hřích. Naopak, Bůh se staví do jasného nepřátelství k hříšníkovi, a jedině pro svoji shovívavost ještě neseslal nádobu své zloby.

Od nynějška tedy víme, že:

„Bůh nenávidí hříšníka, a nenávidí hřích“

Jak z toho ven?

Právě se nacházíme v celém jádru lásky Boha ke světu, a podstaty tohoto textu. Zrovna tak se jedná o středobod evangelií, tedy dobré zprávy pro svět, ovšem ve zcela jiném kontextu, než doposud.

Jan 3

16 ano, tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby se, kdokoli v něho věří, neztratil, nýbrž měl věčný život. 17 Bůh přece svého Syna do světa nevyslal, aby svět soudil, nýbrž aby byl svět skrze něho zachráněn. 18 Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, je již odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna;

Jen velice nerad na toto místo dávám pouze tento výstřižek, protože by sem patřil celý obsah Bible. Taková je pravda. Nedá si nic opomenout, a vše v Bibli vysvětluje, co, proč, jak, kdy, a Jak z toho ven. Přesto se pokusím vysvětlit, co je jádrem dobré zvěsti o Synu, a tedy jedinou cestu z této situace hříchu.

Jan 14

20 Vy v onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás. 21 Kdo má mé příkazy a je jich bedliv, to je ten, jenž mě miluje, kdo mě však miluje, bude milován od mého Otce a budu ho milovat já a zjevím mu sám sebe.

Prvním, a zároveň posledním způsobem, jak dojít k Boží lásce a být takto Božím synem, nikoliv synem světa určeným k záhubě, je milovat Syna Božího, Jehošuu. Důsledkem tohoto je další podmínka, a tou je následovat příkazů Syna.

2. Korintským 6

16 A jaký souhlas Božího chrámu s modlami?  Vy přece jste chrám živého Boha, podle toho, jak Bůh řekl: Budu mezi nimi sídlit a mezi nimi se procházet, i budu jejich Bohem a oni mi budou lidem. 17 Proto z jejich středu vyjděte a odlučte se, praví Jehova, a na nečisté nesahejte a já vás přijmu, 18 i budu vám za Otce a vy mi budete za syny a dcery, praví Jehova, Všemocný.

Přestat být účasten na věcech, jež Bůh nenávidí, a popisuje je jako hřích, je dalším z požadavků, které má Bůh pro svého přátelství vůči nám.

Římanům 3

18 Boží bázně před jejich očima není. 19 Nuže, víme, že kterékoli věci praví zákon, mluví k těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla každá ústa zacpána a všechen svět byl vůči Bohu podroben soudu; 20 proto před ním žádné maso nebude ospravedlněno na základě činů podle zákona, neboť skrze zákon dochází k poznání hříchu. 21 Nyní však je bez zákona zjevena Boží spravedlnost, zákonem i proroky dosvědčovaná, 22 a to Boží spravedlnost skrze víru v Jehošuu Krista vůči všem, a na všechny, kdo věří. Není totiž rozdílu, 23 neboť zhřešili všichni a Boží slávy nedosahují, 24 jsou však ospravedlňováni zdarma, jeho milostí, skrze vykoupení, jež je v Kristu Jehošuovi;

Jestliže mají mít Boží bázeň lidé ze světa, je to proto, že je Bůh nemiluje. Počátkem moudrosti, a tedy i změny synovství, je bázeň před Bohem. Kdo se Boha nebojí, a stojí ve hříchu, dělá velikou chybu, a moudrosti v něm není. Bůh takové lidi nebude soudit ze svévole, podle neznámého měřítka, ale podle spravedlivého zákona, kterým je Desatero Boží. Tento zákon bude uplatněn na každého hříšníka bez výjimky, a v tom je Boží spravedlnost. Tedy by se dalo říci, že na každého člověka, který se kdy narodil, včetně Božích synů, Bohem milovaných, a také tak tomu je. Jenomže, jak se dále píše, budou lidé, kteří budou skrze víru se spravedlnost, jež se našla v Synu Božím, ospravedlněni, a tudíž nedojdou k odsouzení. Omilostnění se ale nekoná po smrti hříšníka, nýbrž již za života, a to skrze smrt hříchu, který nastává ponořením (křtem), a novým životem v Kristu Jehošuovi. Takovýto lidé jsou vykoupení od hříchu, a stávají se Božím lidem, Božími syny, dcerami, …

Takovýto způsob je jediná cesta, Jak z toho ven.

Spravedlnost se nedá nijak koupit, ani si ji odpracovat. Jedná se o dar, který musíme za života přijmout. To je ta cesta a život. Všichni zhřešili, ale jedni hříšníky zůstávají, a druzí již nikoliv. Kdyby totiž na Božím lidu byl hřích, byl by hřích i na Božím Synu. A jelikož Boží Syn stále žije, a je po pravici Boží, je jisté, že tomu tak není. Kdo má Božího Syna, na něm nemůže být hřích. Kdo má dar svatého ducha, není na něm hřích. Kdo má ducha Božího, na tom nespočívá hřích, jelikož na Bohu hříchu není. Přijetím daru jsme od hříchu očištěni, a již nežijeme pro zákon, nýbrž žijeme z víry. Zákon, který usvědčuje hříšníka, nad Božím lidem nemá moc. 

Římanům 4

1 Čeho tedy řekneme, že došel Abraham, co do masa náš otec? 2 Byl-li totiž Abraham ospravedlněn na základě činů, má se čím chlubit, ale ne před Bohem. 3 Copak praví Písmo? A Abraham Bohu uvěřil a to mu bylo započítáno k spravedlnosti. 4 Nuže, kdo koná činy, tomu se odměna nepočítá jako milost, nýbrž jako dluh, 5 kdo však nekoná činy, ale věrou spoléhá na toho, jenž bezbožného ospravedlňuje, tomu se k spravedlnosti počítá jeho víra, 6 právě tak, jako i David prohlašuje blaženost člověka, jemuž Bůh započítává spravedlnost bez činů: 7 Blaženi ti, jejichž bezzákonnosti byly odpuštěny a jejichž hříchy byly přikryty; 8 blažený muž, jemuž PÁN nikterak nezapočítá hřích.

Jak zde vidíme, za života se děje omilostnění, a nikoliv po smrti. Rozhodnutí k Boží lásce, či nepřátelství k Bohu a Boha k lidu, je záležitostí naší volby, a toto je zapotřebí hlásat. Bůh nás volá, a to je důvod, proč zdržuje svůj spravedlivý hněv. Bůh zdržuje, abychom měli možnost přijít k němu. Je však zapotřebí vědět, že je to nezbytné k Boží lásce. Prázdná slova tají pravdu. Hlásáním falešné lásky Boha tajíme jistou smrt, tudíž jsme účastni na smrti hříšníka. Kdo se pasuje do role učitele, bude za toto klamání nepřítele Božího trestán, protože láska křesťana není v utajování, nýbrž ve varování. Dobrá zpráva není v tom, že nás Bůh miluje všechny, ale v tom, že máme Syna, abychom měli život věčný.

Římanům 5

1 Byvše tedy na základě víry ospravedlněni, máme vůči Bohu mír skrze našeho Pána Jehošuu Krista, 2 skrze něhož máme věrou i přístup do této přízně, v níž stojíme, a chlubíme se v naději Boží slávy. 3 A nejen to, nýbrž se i chlubíme strastmi, vědouce, že strast způsobuje vytrvalost 4 a vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději, 5 a naděje nezostuzuje, protože skrze Svatého Ducha, jenž nám byl dán, je v našich srdcích rozlita Boží láska. 6 Vždyť Kristus, když jsme my ještě byli bezmocní, v pravý́ čas umřel za bezbožné - 7 za spravedlivého přece sotva kdo bude umírat; ano, snad by se někdo i mohl odvážit umřít za dobrého, 8 Bůh však svou lásku k nám potvrzuje tak, že za nás Kristus umřel, když jsme ještě byli hříšníci. 9 Mnohem spíše tedy budeme nyní, byvše v moci jeho krve ospravedlněni, skrze něho zachráněni před hněvem, 10 neboť byli-li jsme s Bohem smířeni jako nepřátelé skrze smrt jeho Syna, budeme, byvše smířeni, mnohem spíše zachráněni v moci jeho života.

Mír přichází jedině skrze Jehošuu, to musíme hlásat, není-li totiž mír, je nepřátelství. S nepřátelstvím přichází nenávist, nikoliv láska. 

Boží láska přichází jedině skrze Svatého Ducha, který přináší čistotu bez hříchu. Bez Ducha není láska, a kdo nemá Ducha, nemá lásku. Je jisté, že hříšníci nemají Ducha Svatého, tudíž je zjevné, že v nich není ani láska, kterou Duch přináší. V listu Římanům jasně vidíme, že jedině skrze smrt Syna docházíme lásky, které musí předejít spravedlnost a plnost Ducha Božího. Plnost je zapotřebí, jelikož nestačí mít zákon na rtech, či hlásat Krista a nežít jej. Ani okázalost modliteb není Bohu ničím. Bůh je nevyslyší. Bůh nikomu nestraní, a je spravedlivý. Zkoumá srdce každého, a nenechá se oklamat prázdnými řečmi, jaké dneska slýcháme z modliteben. Nestačí být členem církve, a to jakékoliv. Jediná církev, která je Bohem zaslíbená, je církev Kristova, a o té svědčí naše srdce, nikoliv příslušnost a členství.

Dobrý zpráva je také fakt, že Bůh je ke svému lidu shovívaví, nejenom k hříšníkům. Bůh jasně vidí svody světa, a zná naše slabosti, ve kterých žijeme. Bůh svůj lid však nezavrhne, stejně jako dal svému Synu život, stejně tak jej dá každému, kdo se jej přidržuje.

Dobrý zpráva není jenom pro bezbožné, že mají šanci se skrýt před spravedlivým hněvem Božím v hrobě vody, v ponoření do smrti světu. Dobrá zpráva je i pro Boží lid.

Římanům 7

14 Víme přece, že zákon je duchovní, já však jsem z masa, prodaný pod hřích; 15 vždyť co uskutečňuji, neuznávám, neboť ne to konám, co si přeji, nýbrž co nenávidím, to provozuji. 16 Provozuji-li však to, co si nepřeji, přisvědčuji zákonu, že je správný; 17 pak to však již neuskutečňuji já, nýbrž hřích, jenž ve mně sídlí.

Toto je totiž důvod, proč za každý hřích, který by odsoudil hříšníka, jsme nadále omilostněni, a přesto se jedná o spravedlnost. Nenávist hříchu a odsouzení srdcem je cesta, jak se udržet naživu a v přízni Boží. Ne každý skutek křesťana žijícího z víry by obstál před přísným zákonem, který má moc zabíjet. My však k našemu míru v duši víme, že odsoudíme-li hřích, který konáme, zůstává v nás spravedlnost Boží, a zůstáváme v přízni, čímž nadále dědíme synovství. Není již více možné ukřižovávat Syna, On pro nás zemřel jednou, a jednou zaplatil. Jediné, jak lze upadnou opět do nepřízně, je páchat hřích vědomě, nebo jej milovat a vyhledávat. Tímto ovocem se opět dostáváme z ducha do masa.  

Římanům 8

13 ano, žijete-li podle masa, spějete k umírání, pakli však skutky těla Duchem usmrcujete, budete žít, 14 neboť kolik je jich vedeno Božím Duchem, ti jsou Boží synové.

A abychom "Z toho ven" nebyli opět tam, tak zde máme jeden životně důležitý návod:

Kolosským 3

5 Umrtvujte tedy své údy, jež jsou na zemi, smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádostivost a tu bezuzdnou chtivost, jež je modlářství; 6 pro tyto věci na syny neposlušnosti přichází Boží hněv. 7 Kdysi jste v nich chodili i vy, když jste v těchto věcech žili, 8 nyní však to vše i vy od sebe odložte - hněv, vztek, zlovůli, rouhání, hanebnou řeč z vašich úst. 9 Nelžete si navzájem, když jste se vysvlékli ze starého člověka s jeho skutky 10 a oděli jste se novým, jenž se obnovuje k plnému poznání podle obrazu toho, jenž ho stvořil,

Nelžete ani sobě, ani nikomu jinému. Šiřme pravdu o Bohu a Synovi, jinak náš svícen bude pohnut ze svého místa. Kdo má uši slyš.

A pravda je toto:

„Bůh nenávidí hříšníka, a nenávidí hřích“

Amen.